Pokračování ke kapitole 4

19. února 2009 v 13:02 | Katy |  Rozbřesk
"Není to tak hrozný. Já jsem jen trochu ufňukaný."
"Jsi… šťastný?"
"Dá se to tak říct. Ale už dost těch řečí o mně. Dnes jsi hvězdou ty." Uchichtl se. "Vsadím se, že to miluješ. Být centrem pozornosti."
"Jo. A nemám jí dost." Zasmál se, pak se zadíval dál přes mou hlavu. S pootevřenými rty studoval třpytící se záři linoucí se z místa večírku, elegantní točení tanečníků, třepetající se okvětní lístky padající z girland; pozorovala jsem to s ním. Všechno vypadalo tak vzdálené od tohoto tmavého a tichého místa. Jako bychom se na to dívali skrze sněhovou vánici.
"Dávám jim plný počet bodů," řekl. "Rozhodně ví, jak nejlépe uspořádat párty."
"Alice je jako nezastavitelná síla přírody." Pohlédl na mě.
"Píseň skončila. Mohu požádat o další tanec? Nebo je to už moc?" Sevřela jsem svou ruku kolem jeho.
"Můžeš mít tolik tanců, kolik budeš chtít."
Zasmál se. "To by mohlo být zajímavé. Ale myslím, že se spokojím se dvěma. Nechce se mi mluvit."
Začali jsme se zase otáčet.
"Myslela sis, že se s tebou chci rozloučit." Zamumlal.
Pokoušela jsem se polknout ten knedlík, který se mi usadil v krku, ale nešlo to. Jacob se na mě podíval a zamračil se. Prsty mi přejel po tvářích, zachycujíc tak slzy, které po nich stékaly.
"Neplač, Bello."
"Na svatbě pláče každý," odpověděla jsem ztěžka.
"Pověz, je tohle to, co chceš?"
"Je."
"Pak se usmívej."
Pokusila jsem se o to. Usmál se mému výrazu.
"Zkusím si tě zapamatovat takhle. Předstírat, že…"
"Že co? Že jsem umřela?"
Stiskl zuby. Bojoval sám se sebou - s rozhodnutím, že jeho návštěva tady bude pro mne dar a ne soud. Mohla jsem si jen domýšlet, co chtěl říct.
"Ne." Konečně odpověděl. "Ale ve své hlavě tě uvidím takhle. Se zrůžovělými tvářemi, bušícím srdcem… Dvě levé nohy. Prostě tohle všechno."
Co mi síly stačily jsem mu úmyslně dupla na nohu.
Usmál se. "Tohle je moje holka."
Chtěl něco říct, ale nakonec jen zaklapl pusu a nedostal ze sebe ani slovo. Zase bojoval sám se sebou. Skřípal zuby kvůli slovům, které nechtěl říci.
Vztah s Jacobem byl tak jednoduchý. Přirozený jako dýchání. Ale ve chvíli, kdy se do mého života vrátil Edward, bylo v našem vztahu trvalé napětí. Podle Jacoba jsem si s Edwardem současně vybrala i osud horší než smrt, nebo přinejmenším stejně hrozný jako smrt.
"Co je, Jaku? Řekni mi to. Můžeš mi povědět všechno."
"Já-já… Nemám ti, co říct."
"Prosím tě. Ven s tím!"
"Opravdu, nemám… Je to - Je to otázka. Něco, co chci, aby jsi řekla ty mně."
"Tak se mě zeptej."
Válčil sám se sebou další minutu a pak vydechl. "Nemůžu. Je to jedno. Jsem jen až moc zvědavý."
Pochopila jsem, na co naráží. Znala jsem ho až moc dobře.
"Nestane se to dneska večer." Šeptla jsem.
Jacob byl mým lidstvím posedlý snad ještě více, než Edward. Cenil si každého tepu mého srdce, vědíc, že už jsou spočítané.
"Ach," řekl a pokoušel se skrýt úlevu v jeho hlase. "Ach."
Začala hrát další píseň, on to ani nezaregistroval.
"Kdy?" šeptl.
"Nevím jistě. Za týden, možná za dva."
Jeho hlas se změnil, nabral ostrý, uštěpačný tón. "Kvůli čemu takovéto zdržení?"
"Jen jsem nechtěla strávit líbánky svíjející se v bolestech."
"Takže o nich raději budeš trávit čas jinak? Jak? Hraním dámy? Ha ha."
"Velmi vtipné."
"Dělám si srandu, Bells. Ale upřímně, nechápu smysl… S tím svým upírem přece nemůžeš mít opravdové líbánky, tak proč to řešit? Nazývejme věci pravými jmény. Nebylo by to poprvé, co jsi něco odložila. To je na tom fajn, ačkoli…" Najednou zvážněl. "Nemusíš být kvůli tomu v rozpacích."
"Nic neodkládám!" odsekla jsem.
"A ano, já můžu mít skutečné líbánky! Budu moct dělat všechno, co budu chtít! Nepleť se do toho!"
Najednou zastavil naše pomalé točení. Na okamžik jsem si myslela, že konečně zaznamenal změnu hudby a v hlavě jsem přemítala, jak vše urovnat po této malé hádce předtím, než mi řekne sbohem. Nesmíme se rozejít ve zlém.
Jeho oči se ale najednou rozšířily, měl v nich zvláštní směsici zmatenosti a strachu.
"Cože?" Zalapal po dechu. "Cos to říkala?"
"O čem…? Jaku? Co je špatně?"
"Co myslíš?! Mít pravé líbánky? I když jsi pořád ještě člověk? Děláš si srandu? Tohle je hodně blbej vtip, Bello!"
"Říkala jsem, aby ses do toho nepletl, Jaku. Není to tvoje věc. Neměla bych… Neměli bychom o tom mluvit. Je to soukromé…"
Jeho obrovské ruce sevřely má ramena a jeho prsty se ovinuly kolem.
"Au, Jaku! Pusť!"
Zatřásl mnou.
"Bello, přišla si snad o rozum?! Nemůžeš být tak hloupá! Řekni, že si ze mě jen střílíš!"
Znovu se mnou zatřásl. Jeho ruce, sevřené pevně jako škrtidlo, se chvěly - cítila jsem ty vibrace v kostech.
"Jaku, přestaň!"
Ve tmě bylo najednou nějak moc lidí.
"Dej z ní ty ruce pryč!" Edwardův hlas byl chladný jako led a ostrý jako břitva. Ze stínu za Jacobem se ozvalo tiché zavrčení a po něm další, které ho přehlušilo.
"Jaku, kámo, no tak ustup." Slyšela jsem naléhání Setha Clearwatera. "Nezvládáš to."
Jacob však byl jako přimražený. Zíral na mě doširoka otevřenýma, zděšenýma očima.
"Ublížíš jí," šeptl Seth. "Pusť ji."
"Hned!" zavrčel Edward.
Jacob najednou spustil paže. Do odkrvených rukou se mi začala bolestivě řinout krev. Dříve, než jsem si stihla uvědomit i něco dalšího, horké paže byly nahrazeny ledově chladnými a kolem mne najednou proudil vzduch.
Mrkla jsem. Stála jsem asi o půl tuctu stop dále, než před chvílí. Edwardovo napjaté tělo bylo přede mnou. Mezi ním a Jacobem byli dva obrovští vlci. Nepřišlo mi však, že by byli agresivní. Právě naopak… Jakoby se boji snažili zabránit. A Seth - ten vytáhlý patnáctiletý Seth - měl své dlouhé ruce obmotané kolem Jacobova třesoucího se těla a snažil se ho odtáhnout pryč.
Kdyby Jacob přistoupil i se Sethem moc blízko…
"No tak, Jaku! Jdeme."
"Zabiju tě," řekl Jacob, jeho hlas, přidušený vztekem, nebyl hlasitější než šepot. Jeho oči, zaměřené na Edwarda, plály zuřivostí. "Vlastnoručně tě zabiju! A to teď hned!" Trhavě sebou škubal.
Ten největší vlk, s černou srstí, ostře zavrčel.
"Sethe, běžte pryč!" zasyčel Edward.
Seth znovu zatáhl s Jacobem. Ten byl tak omámený vztekem, že se Sethovi podařilo ho odtáhnout o pár stop dál.
"Nedělej to, Jaku! Pojď pryč, no tak!" Pak se k Sethovi přidal větší černý vlk - Sam. Vyrazil proti Jakobovi a začal ho odstrkovat svou masivní hlavou. Seth se Samem vlekli roztřeseného Jakoba a tlačili ho pryč. Všichni tři rychle zmizeli v temnotě.
Druhý vlk je pozoroval. V té tmě jsem si nemohla být jistá, jakou barvu má jeho srst - možná čokoládově hnědou? Pak by to možná mohl být Quil?
"Omlouvám se," zašeptala jsem směrem k vlkovi.
"Už je to v pořádku, Bello," zamumlal Edward. Vlk na něj koukl nepřátelským pohledem. Edward mu chladně přikývl. On jen nevrle zavrčel a následoval ostatní, zmizíc ve tmě stejně jako oni před ním.
"Dobře," řekl si pro sebe a pak se otočil na mě. "Vrátíme se zpátky."
"Ale Jake-"
"Sam ho má pod kontrolou. Už je pryč."
"Moc se omlouvám, Edwarde. Byla jsem tak hloupá!"
"Neudělala jsi nic špatného…"
"Neměla jsem si pouštět pusu na špacír! Proč jen jsem… Neměla jsem dovolit, aby to zašlo tak daleko. Co jsem si, proboha, myslela?!"
"Nedělej si starosti." Dotkl se mé tváře. "Měli bychom se vrátit zpátky na večírek. Dřív, než si někdo všimne, že jsme odešli."
Zatřásla jsem hlavou, pokoušejíc se tak vzpamatovat. Než si někdo všimne? Copak ono tohle někomu ušlo?
Pak, když jsem o tom tak uvažovala, uvědomila jsem si, že ta roztržka, která pro mě vypadala katastroficky, byla ve skutečnosti jen tichou a krátkou hádkou skrytou ve stínu.
"Dej mi dvě vteřiny," poprosila jsem ho. Mé vnitřnosti byly zkroucené panikou a smutkem, ale to nevadilo - byla to jen povrchní událost. Byl čas na skvělou show a v tom jsem byla mistrem.
"Co moje šaty?"
"Vypadáš dobře. Všechno je, jak má být, ani vlas mimo."
Dvakrát jsem se zhluboka nadechla. "Fajn. Tak jdeme."
Obtočil kolem mě své ruce a vedl mě zpět na světlo. Když jsme prošli pod třpytícími se světly, zlehka mě roztočil na tanečním parketě. Vmísili jsme se mezi taneční páry a chovali se, jako by jsme náš tanec nikdy nepřerušili. Rozhlížela jsem se kolem a pozorovala hosty. Nikdo z nich nevypadal šokovaně nebo vystrašeně. Jen dvě velmi pobledlé tváře vykazovaly známky stresu, i když to bravurně skrývaly. Jasper s Emmettem stáli na kraji parketu, blízko sebe. Hádala jsem, že oni dva určitě byli někde nablízku během oné konfrontace.
"Jsi…?"
"Jsem v pohodě," přislíbila jsem. "Nemůžu uvěřit tomu, co jsem udělala. Co se to se mnou stalo, co je se mnou špatně?"
"Nic s tebou není."
Byla jsem tak ráda, když jsem tu viděla Jacoba. Věděla jsem, že to pro něj byla oběť. A já pak všechno zničila a z jeho dárku se stala pohroma. Možná, že bych měla být v karanténě.
Rozhodně už svou hloupostí dnešní večer nic nezničím. Prostě to zametu z cesty, zastrčím do šuplíku a zamknu to. Řešit to můžu později. Ostatně… budu mít plno času se za to odsuzovat. Teď jsem nemohla udělat nic, co by pomohlo.
"Je po všem," řekla jsem. "Dneska už na to nebudu myslet." Očekávala jsem od Edwarda rychlé přitakání, ale byl potichu.
"Edwarde?"
Zavřel oči a opřel si čelo o to mé.
"Jacob má pravdu." Zašeptal. "Co jsem si myslel?"
"Nemá!" Snažila jsem se zachovat si klidnou tvář před pohledy mnoha přátel. "Jacob je příliš zaujatý, nedokáže věci vidět jasně!"
Něco si pro sebe tiše zamumlal. Znělo to, jako by říkal "měl jsem ho nechat mě zabít, když o tom přemýšlím."
"Přestaň s tím!" zarazila jsem ho divoce. Vzala jsem si jeho tvář do dlaní a čekala, dokud neotevřel oči. "Ty a já. To je jediná věc, na které záleží. Jediná věc, na kterou máš povoleno myslet. Posloucháš mě?"
"Ano," pohlédl na mě.
"Zapomeň na to, že tu Jacob vůbec byl." Já to mohla udělat. Chtěla jsem to udělat. "Kvůli mně. Slib mi, že to necháš plavat."
Chvíli se mi koukal do očí, než odpověděl. "Slibuju."
"Díky. Edwarde, já se nebojím."
"Já jo." Zašeptal.
"Ne!" Zhluboka jsem se nadechla a usmála se. "A mimochodem… Miluju tě."
Na oplátku mi věnoval krátký úsměv. "To je to, kvůli čemu jsme tu."
"Ty si přivlastňuješ nevěstu!" řekl Emmett, vynořujíc se zpoza Edwardova ramene. "Nechej mě zatančit si s mou malou sestrou. Mohla by to být poslední šance k tomu, abych jí přiměl se červenat." Zasmál se hlasitě jako vždy, ať už byla situace jakákoli.
Nakonec se ukázalo, že lidí, se kterými jsem ještě netančila, bylo celkem dost. To mi dalo šanci všechno si urovnat a vyřešit. Ldyž se mě zase začal domáhat Edward, uvědomila jsem si, že zásuvka se štítkem - Jacob, je těsně a pevně uzavřena. A když mě obejmul, dokázala jsem v sobě objevit můj dřívější pocit pohody, jistotu, že je všechno v mém životě na svém místě. Usmála jsem se a položila mu hlavu na hruď. Jeho paže se kolem mne sevřely pevněji.
"Na tohle bych si mohla zvyknout." Řekla jsem.
"Neříkej mi, že ses dostala přes ten svůj strach z tance."
"Náhodou, není to tak špatné - s tebou. Ale měla jsem toho na mysli víc." Přitiskla jsem se k němu ještě pevněji. "Třeba, že tě nenechám nikdy odejít."
"Nikdy," slíbil a nahnul se ke mně, aby mě políbil. Ten polibek byl tak opravdový - intenzivní a pomalý…
Málem jsem zapomněla, kde jsem, když jsem zaslechla Alici. "Bello! Už je čas!"
Vyrušení mou sestrou ve mně vyvolalo plamínek podráždění. Edward ji ignoroval úplně. Jeho rty vycházely tvrdě vstříc těm mým, naléhavěji něž předtím. Mé srdce zrychlilo tempo a dlaně se ještě více přitiskly k jeho mramorovému krku.
"Chcete snad zmeškat letadlo?" Dožadovala se Alice. Nyní stála přímo vedle mne. "Jsem přesvědčená, že budete mít nádherné líbanky při tom čekání na další let."
Edward mírně pootočil hlavu a zamumlal: "Jdi pryč, Alice." Pak znovu přitiskl své rty na mé.
"Bello, to chceš letět letadlem v těchhle šatech?" Čekala na odpověď. Popravdě jsem tomu ani nevěnovala pozornost. Jednoduše to šlo mimo mě.
Alice tiše zavrčela. "Prozradím jí, kde ji bereš. Takže mi pomož, víš, že jinak to klidně udělám."
Ztuhl. Pak vzhlédl a zahleděl se na svou oblíbenou sestru. "Jsi příšerně malá na to, abys mi tak lezla na nervy."
"Nekupovala jsem ty perfektní vycházkové šaty jen tak." Opáčil a chytila mě za ruku. "Pojď se mnou, Bello."
Bránila jsem se jejímu sevření a stoupla si na špičky, abych ho ještě jednou políbila. Ona však netrpělivě trhla mou paží a odtáhla mě od něj. Ozvalo se uchechtnutí od několika hostů. Vzdala jsem tedy svou snahu a nechala se Alicí odvést do prázdného domu. Vypadala rozzlobeně.
"Promiň, Alice," omluvila jsem se.
"Z ničeho tě neobviňuju, Bello." Zkoumavě se na mě zadívala. "Nevypadala jsi, že bys byla schopna si pomoct."
Zahihňala jsem se jejímu utrápenému výrazu, ona se zamračila.
"Díky, Alice. Byla to ta nejkrásnější svatba, jakou kdy kdo měl." Řekla jsem jí vážně. "Všechno bylo takové, jaké to bát mělo. Jsi ta nejlepší, nejchytřejší a nejnadanější sestra na celém světě!"
To ji obměkčilo, na její tváři se usadil velký úsměv. "Jsem strašně ráda, že se ti to líbilo."
Renée s Esme čekaly nahoře na schodech. Společně mě zbavily šatů a pak oblékly do tmavě modrého cestovního kompletu, který Alice pořídila. Byla jsem vděčná, když mi někdo vytáhl sponky z vlasů, jež mi volně spadly na záda a stočily se do mírných vln díky původnímu účesu. Mohla jsem si být jistá, že mě pak nebude z těch sponek bolet hlava. Mámě celou tu dobu tekly slzy.
"Zavolám ti hned, jak budu vědět, kde jsme." Slíbila jsem jí, když jsem ji objala na rozloučenou. Věděla jsem, že tajemství ohledně líbánek jí přivádělo k šílenství. Nesnášela tajemství, pokud do nich nebyla zasvěcena.
"Prozradím vám to, jakmile bude Bella pryč." Trumfla mě Alice a zasmála se, když spatřila můj ublížený výraz. Bylo to pro mě nefér, že jsem se o všem měla dozvědět jako poslední.
"Musíte mě a Phila hodně, hodně brzy navštívit. Je na vás řada - přijet k nám na jih a spatřit tak alespoň jednou slunce." Řekla Renée.
"Dnes nepršelo," připomněla jsem a vyhnula se tak přímé odpovědi.
"Zázrak."
"Všechno je připraveno," pronesla Alice. "Kufry už máte v autě - odnesl je tam Jasper." Táhla mě zpět ke schodišti. Renée nám šla v patách, stále mě napůl objímala.
"Miluju tě, mami," zašeptala jsem, když jsme scházely dolů. "Jsem ráda, že máš Phila. Starejte se jeden o druhého."
"Taky tě miluju, Bello, zlatíčko."
"Sbohem, mami. Miluju tě," řekla jsem znovu a hrdlo se mi sevřelo.
Edward čekal dole u schodů. Chytla jsem se ho za nataženou ruku, ale naklonila jsem se pryč. Prozkoumávala jsem malý dav, který čekal na náš odjezd.
"Tati?" Zavolala jsem, rozhlížejíc se.
"Támhle," zamumlal Edward a protáhnul mě skrz hosty, kteří nám vytvořili cestičku. Charlieho jsme našli, jak se rozpačitě naklání u zdi, stranou od všech ostatních. Vyvolávalo to dojem, že se tam schovává. Červené kruhy kolem očí vysvětlovaly proč.
"Ach, tati!" Obejmula jsem ho kolem pasu, znovu mi vytryskly slzy - dnešní noc jsem brečela až příliš. Poplácal mě po zádech.
"Měla bys jít, ať nezmeškáte letadlo."
Bylo to těžké, mluvit s Charliem o citech a lásce - v tom jsme si byli podobní. Oba jsme se snažili vyhýbat jakýmkoli citovým výlevům, které nás mohly nějakým způsobem uvést do rozpaků. Ale teď nebyl čas na rozpačitost.
"Miluju tě, tati. Napořád," řekla jsem mu. "Nezapomeň na to."
"Ty také, Bells. Vždycky jsem tě miloval a pořád budu."
Políbila jsem ho na tvář ve stejnou chvíli, kdy on políbil mě.
"Zavolej mi," řekl.
"Brzy," slíbila jsem a věděla, že je to vlastně to jediné, co mu slíbit můžu. Telefonní hovory. On ani máme mě nebudou moci znovu vidět; budu tak jiná a hodně, hodně nebezpečná.
"Tak už jděte," ozval se rozmrzele. "Nechceš se přeci opozdit."
Hosté se rozestoupily do další uličky. Edward si mě přitiskl k sobě, jak jsme se připravovali k útěku.
"Jsi připravená?" optal se.
"Jsem," přikývla jsem a věděla, že je to pravda.
Všichni začali tleskat, když mě Edward políbil mezi dveřmi, pak se i se mnou prohnal až k autu, když začala rýžová bouře. Rýže létala všude kolem nás, ale kdosi, nejspíše Emmett, házel rýži s neskutečnou přesností přímo na nás. Zachytila jsem pár zrnek, které se odrazily od Edwardových zad.
Auto bylo ozdobeno velkým množstvím květin, které se táhly po celé délce stuh a tenoučkými stuhami, které byly provázány mezi tuctem podkov - vzorkovaných podkov, které vypadaly jako nové a houpaly se za nárazníkem.
Edward mě chránil před rýží, zatímco jsem nastupovala. Za okamžik už taky seděl a my ujížděli pryč, já přitom mávala z okýnka a volala "Miluju vás," směrem k verandě, ze které mi moje rodina mávala zpět. Poslední obrázek, co jsem zaregistrovala, byli mí rodiče. Phil měl obě paže lehce obmotané kolem Renée. Ona měla jednu ruku položenou kolem jeho pasu, ale druhou měla natáhnutou a držela se Charlieho. Tolik druhů lásky a přesto… v tuto chvíli bylo vše harmonické. To, co jsem viděla, mi připadalo tak nadějeplné.
Edward mi stiskl ruku.
"Miluji tě," promluvil.
Naklonila jsem hlavu k jeho rameni. "To je to, kvůli čemu jsme tu." Citovala jsem ho.
Políbil mne do vlasů.
Ve chvíli, kdy jsme odbočily na potemnělou hlavní silnici a Edward se konečně opravdu opřel do plynového pedálu, zaslechla jsem zvuk, který přehlušil vrnění motoru. Přicházel z lesa za námi. Pokud jsem ho mohla slyšet já, pak on určitě taky. Nic na to neřekl a zvuk pomalu ztrácel na intenzitě, jak jsme se vzdalovali. Mlčela jsem i já. Pronikavé, srdcervoucí vytí však stále rychleji sláblo až zmizelo úplně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se vám blog?

ano 67.4% (62)
ne 6.5% (6)
Fujjjjjj 5.4% (5)
jo docela jo 20.7% (19)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama