Pokračování ke kapitole 5

26. února 2009 v 15:05 | Katy |  Rozbřesk
Jeho prsty mi klouzali po ustaraných vráskách na čele.
"Na co myslíš?" zašeptal.
"Jsi naštvaný. Nechápu to. Udělal jsem…?" Nedokázala jsem to dokončit.
Přimhouřil oči. "Jak moc jsem ti ublížil, Bello? Pravdu - nesnaž se to zlehčovat."
"Ublížil?" zopakovala jsem; můj hlas zněj vyšší než obvykle, protože jeho slova mě tak zaskočila.
Nadzvedl obočí a stáhl rty.
Učinila jsem rychlou kontrolu, automaticky napjala tělo, protahujíc a ohýbajíc svaly. Dostavila se ztuhlost a také hodně bolesti, to byla pravda, ale většinou tu byl jen starý pocit, že všechny moje kosti jsou stále v celku. Nebyly tu žádné nepříjemné pocity.
A potom jsem se trochu naštvala, protože svými pesimistickými předpoklady zatemnil to nejdokonalejší ráno ze všech.
"Jak si přišel k takovému závěru? Nikdy mi nebylo líp než teď."
Zavřel oči. "Přestaň s tím."
"Přestat s čím?"
"Přestaň předstírat, že nejsem monstrum, když jsem s tímhle souhlasil."
"Edwarde!" zasyčela jsem, teď už vážně naštvaná. Protáhnul moje zářivé vzpomínky skrze temnotu, zašpinil je. "Už nikdy to neříkej."
Neotevřel oči; bylo to, jakoby se na mě nechtěl podívat.
"Podívej se na sebe, Bello. A pak mi řekni, že nejsem monstrum."
Zraněná, šokovaná, jsem se bez myšlení řídila jeho pokyny a zalapala po dechu.
Co se mi to stalo? Načechraný bílí sníh, který mi lpěl na kůži, mi nedával žádný smysl. Zatřepala jsem hlavou a z vlasů se mi snesl bílý vodopád.
Stiskla jsem jeden z měkkých bílých kousků mezi prsty.
"Proč jsem celá pokrytá peřím?" zeptala jsem se zmateně.
Netrpělivě vydchl. "Roztrhal jsem polštář. Nebo dva. Ale o tom jsem nemluvil."
"Ty jsi… roztrhal polštář? Proč?"
"Podívej se, Bello!" téměř zavrčel. Chytl moji ruku - velice opatrně - a natáhl ji. "Podívej se na tohle."
Tentokrát jsem spatřila, co myslí.
Pod popraškem peří mi na paži začínala kvést obrovská červenající se modřina. Moje oči ji následovaly nahoru k mému ramenu a zase dolů po žebrech. Uvolnila jsem si ruku a z blízka studovala svoje barevné levé předloktí. Dotkla jsem se ho, a potom znovu. Nepatrně mi v něm pulzovalo.
"Oh," vydechla jsem.
Snažila jsem se na to vzpomenout - vzpomenout si na bolest - ale nedokázala jsem to. Nemohla jsem přivolat chvíli, kdy byl jeho stisk tak pevný, kdy ke mně byly jeho ruce tak tvrdé. Vybavovala jsem si pouze jeho chvění, když mě těsněji objal a potěšení, které jeho dotyk způsobil…
"Já… tak to mrzí, Bello," zašeptal zatímco jsem zírala na svoje modřiny. "Věděl jsem to. Neměl bych-" Spolknul zbytek věty. "Mrzí mě to víc, než můžu vyjádřit."
Schoval si obličej do dlaní a dokonale znehybněl.
Dlouhou jsem seděla naprosto ochromená, snažíc se souhlasit - teď když jsem pochopila - s jeho obviňováním. Bylo to tak rozdílné s pocity, které jsem cítila, že to bylo víc než obtížné.
Šokovanost postupně mizela a nic po sobě nezanechávala. Nicota. Moje mysl byla prázdná. Nemohla jsem přijít na to, co říct. Jak jsem mu to měla vysvětlit tím správným způsobem? Jak bych ho mohla učinit tak šťastným jako jsem byla já - alespoň před chvílí byla?
Dotkla jsem se jeho ruky, ale on nezareagoval. Ovinula jsem mu prsty kolem zápěstí a snažila se mu ji odpáčit od obličeje, ale nedokázala jsem tou sochou dost škubnout, ne po tom co všechno pro mě udělal.
"Edwarde."
Nepohnul se.
"Edwarde?"
Nic. Tak tedy povedu monolog.
" to líto není, Edwarde. Já jsem… Ani ti to nedokážu popsat. Tak moc šťastná jsem. Tohle to nepředčí. Nebuď naštvaný. Nebuď. Já jsem vážně v p-"
"Neříkej v pořádku." Jeho hlas byl chladný jako led. "Pokud mě nepovažuješ za idiota, neříkej, že jsi v pořádku."
"Ale já jsem," zašeptala jsem.
"Bello," zasténal. "Nejsi."
"Ne. Ty nejsi, Edwarde."
Pohnul rukama; jeho zlaté oči se na mě ostražitě dívaly.
"Nenič to," požádala jsem ho. "Já. Jsem. Šťastná."
"Už jsem to zničil," zašeptal.
"Nech toho," vybuchla jsem.
Slyšela jsem, jak zaťal zuby.
Naštvaně jsem zavrčela. "Proč mi jenom nemůžeš číst myšlenky? Je tak nepohodlné být vnitřně němí!"
Jeho oči se nepatrně rozšířily.
"Tak to je novinka. Vždyť miluješ, že ti nedokážu nahlédnout do mysli."
"Dneska ne."
Upřeně se na mě zahleděl. "Proč?"
Nespokojeně jsem pohodila rukama a ignorovala bolest, která mi vystřelila v ramenu. S ostrým plácnutím jsem znovu položila ruce na jeho hrudník. "Protože celá tahle úzkost by byla naprosto nepotřebná, kdyby ses mohl podívat, jak se teď cítím! Nebo před pěti minutami. Byla jsem dokonale šťastná. Naprosto a úplně šťastná. A teď - dobře, jsem momentálně trochu naštvaná."
"Měla by si na mě být naštvaná."
"Dobře, tak jsem. Už se cítíš líp?"
Povzdechl si. "Ne. Nemyslím si, že by mi teď něco dokázalo zlepšit náladu."
"Tohle," vyprskla jsem. "Tohle je důvod, proč jsem naštvaná. "Zabíjíš moje vzrušení, Edwarde."
Protočil oči a zatřepal hlavou.
Zhluboka jsem se nadechla. Cítila jsem teď víc bolesti, ale nebylo to tak zlé. Jako bych včera zvedala těžká závaží. Byla jsem hotová během jednoho z Renéiných záchvatů posilovací vášně. Šedesát pět zvedaček deseti liber v každé ruce. Příští den jsem nemohla chodit. Tohle nebylo ani z poloviny tak bolestivé.
Spolkla jsem svoji podrážděnost a snažila se o konejšivý tón. "Věděli jsem, že to bude složitý. Předpokládali jsem to. A pak - bylo to o hodně jednodušší, než jsem si myslela, že by mohlo být. A tohle vážně nic není." Přejela jsem si prsty podél paže. "Myslím, že napoprvé jsem nevěděli, co očekávat, byli jsme ohromení. S trochou praxe-"
Jeho výraz byl najednou tak vzteklý, že jsem se zastavila uprostřed věty.
"Předpokládali? Čekala jsi tohle, Bello? Čekala jsi, že ti ublížím? Považuješ experiment za úspěšný, protože odsud můžeš odejít? Žádné zlomené kosti - to je ekvivalent vítězství?"
Čekala jsem, nechávajíc ho to ze sebe dostat. Potom jsem čekala ještě chvíli, zatímco se jeho dýchání vracelo zpátky do normálu. Když se jeho oči uklidnily, odpověděla jsem, mluvíc s rozvážnou přesností.
"Nevěděla jsem, co očekávat - ale rozhodně jsem neočekávala, jak… jak… úžasné a dokonalé to bude." Můj hlas klesl do šepotu, sklonila jsem oči od jeho obličeje a zahleděla se na ruce. "Chci říct, že nevím, jaké to bylo pro tebe, ale takto to bylo pro mě."
Chladné prsty mi zvedly hlavu.
"To je, čeho se bojíš?" procedil skrz zuby. "Jestli jsem si to užil?"
Moje oči zůstaly sklopené. "Vím, že to není stejně. Nejsi člověk. Pokoušela jsem se ti jen vysvětlil že, pro člověka, si nedokážu představit, že bych od života dostala víc než tohle."
Dlouho byl ticho, když jsem k němu konečně vzhlédla. Jeho tvář teď byla jemnější, všímavější.
"Vypadá to, že mám víc důvodů se ti omluvit." Zamračil se. "Ani jsem nesnil o to, že by sis kvůli tomu, jak se cítím po tom, co jsem ti udělal, mohla myslet, že minulá noc nebyla… ta nejlepší noc mé existence. Ale nechci na to takhle myslet, ne když ty jsi..."
Koutky mých rtů se nepatrně podzvedly. "Vážně? Nejlepší ze všech?" zeptala jsem se potichu.
Vzal můj obličej do rukou. "Mluvil jsem s Carlislem po tobě a řekl mu o naší dohodě, doufajíc že by mi mohl pomoci. Samozřejmě mě varoval, že to pro tebe bude velice nebezpečné." Stín zahalil jeho výraz. "Věřil mi, ačkoli jsem si to nezasloužil."
Chtěla jsem začít protestovat, ale položil mi dva prsty přes rty, než jsem stačila cokoli říct.
"Také jsem se ho ptal, co bych měl očekávat. Nevěděl jsem, jaké to pro mě bude… co fakt, že jsem upír, změní." Napůl se usmál. "Carlisle mi řekl, že to bylo velice silné, jako nic jiného. Řekl mi, že fyzická láska je něco, co bych neměl brát na lehkou váhu. S naší mimořádnou změnou povahy nás mohou výraznými pocity změnit trvalým způsobem. Ale řekl, že se o tuhle část nemusím bát - ty už jsi mě totiž kompletně změnila." Tentokrát byl jeho úsměv skutečnější.
"Také jsem mluvil se svými bratry. Řekli mi, že to byla neskutečná rozkoš. Srovnatelná pouze s pitím lidské krve." Nakrčil obočí. "Ale já tvoji krev ochutnal a na světě není krev, která by mohla být mocnější než tohle… Nemyslím si, že se mýlí. Jen to pro nás bylo jiné. Něco víc."
"Bylo to něco víc. Bylo to všechno."
"To nemění nic na tom, že to bylo špatné. Dokonce i kdyby bylo možné, že to takto opravdu cítíš."
"Co tohle znamená? Myslíš si, že to zveličuju? Proč?"
"Pro zmírnění viny. Nemůžu ignorovat důkazy, Bello."
Uchopila jsem ho za bradu a nastavila naše tváře tak, že byly sotva palec vzdálené. "Poslouchej mě, Edwarde Cullene. Nic kvůli tobě nepředstírám, jasný? Ani jsem nevěděla, že je potřeba ti zlepšovat náladu, dokud jsi nezačal být zbědovaný. Nikdy v životě jsem nebyla tak šťastná - ani když si se rozhodl, že mě miluješ víc než mě toužíš zabít, nebo když jsem se poprvé vzbudila a ty jsi na mě čekal… ani když jsem zaslechla tvůj hlas v baletním studiu "- trhl sebou při vzpomínce na lovce, který se mě pokusil zabít, ale já nepřestala - "nebo když jsi řekl "Ano" a já si uvědomila, že si tě udržím už navždy. Tohle jsou nejšťastnější vzpomínky, které mám, a tohle je ještě lepší než cokoli z toho. Tak se s tím smiř."
Dotkl se nahněvané vrásky mezi mým obočím. "Teď tě činím nešťastnou. To nechci."
"Tak potom ty nebuď nešťastný. To je jediná věc, která je tady špatně."
Přivřel oči, zhluboka se nadechl a přikývnul. "Máš pravdu. Minulost je minulost a já nemůžu udělat nic, abych ji změnil. Nedává smysl kazit ti teď kvůli tomu náladu. Udělám cokoli, co mohu, abych tě znovu učil šťastnou."
Podezřívavě jsem zkoumala jeho tvář a on mi daroval vyrovnaný úsměv.
"Cokoli mě učiní šťastnou?"
V břichu mi zakručelo ve stejnou chvíli, jako jsem se zeptala
"Jsi hladová," řekl rychle. Pohotově vyskočil z postele a rozvířil mračno peří. Což mi připomnělo.
"Takže proč přesně jsi se rozhodl zničit Esme polštáře?" zeptala jsem se, posadíc se a setřepávajíc peří z vlasů.
Už měl oblečené volné khaki kalhoty a stál u dveří potřásajíc vlasy, shazující z nich trochu peří.
"Nevím, jestli jsem se minulou noc rozhodl cokoli udělat," zamumlal. "Měli jsme štěstí, že to byli polštáře a ne ty." Zhluboka se nadechl a zatřepal hlavou, když k němu přicházely temné myšlenky. Na tváři se mu objevil velice důvěryhodně vypadající úsměv, a já odhadovala, že mu muselo dát hodně práce, aby tak působil.
Opatrně jsem slezla z vysoké postele a znovu pocítila, teď víc při vědomí, bolest inkriminovaných míst. Slyšela jsem ho vzdechnout. Otočil se ode mě, zaťal ruce do pěstí, až mu zbělely klouby.
"To vypadám tak hrozně?" zeptala jsem se, snažíc se udržet bezbolestný tón. Zalapal po dechu, ale neotočil se, pravděpodobně aby přede mnou ukryl svůj výraz. Vydala jsem se do koupelny, posoudit to sama.
Zírala jsem na své nahé tělo v dlouhém zrcadle za dveřmi.
Rozhodně to bylo tak hrozné. Až na světlý stín napříč jedné z mých lícních kostí a trochu oteklé rty byl můj obličej v pořádku. Ale zbytek mého těla byl ozdobený odstíny modré a fialové. Soustředila jsem se na modřiny, které by mohlo být nejtěžší schovat - moje ruce a ramena. Nebylo to tak špatné. Moje kůže se hojila snadno. Během doby, co byla modřina vidět, jsem obvykle zapomněla, jak jsem k ní přišla. Samozřejmě že tyhle se teprve rozvíjely. Zítra budu vypadat ještě mnohem hůř. To věci rozhodně neulehčí.
Podívala jsem se na svoje vlasy a vzdychla.
"Bello?" Byl přímo za mnou, jakmile ten zvuk zaslechl.
"Tohle z vlasů nikdy nedostanu!" ukazovala jsem si na hlavu, která vypadala, jakoby se na ní uhnízdilo kuře. Začala jsem vybírat peří.
"Měla by ses bát o svoje vlasy," zamumlal, ale začal vybírat peří mnohem rychleji než já.
"Jak se vydržíš nesmát? Vypadám absurdně."
Neodpověděl, jenom pokračoval ve vybírání. Beztak jsem znala odpověď - nic by ho za tohoto rozpoložení nedokázalo rozesmát.
"Tohle nepůjde," povzdechla jsem si po minutě. "Je to tam všechno zacuchané. Musím to zkusit vymýt." Otočila jsem se a objala ho kolem pasu. "Chceš mi pomoct?"
"Bude lepší, když ti najdu něco k jídlu," řekl mi rychle, a opatrně se uvolnil z mého sevření. Jakmile zmizel, pohybující se příliš rychle, povzdechla jsem si.
Vypadalo to, že líbánky jsou u konce. V krku se mi usídlil velký knedlík.

Když jsem byla téměř bez peří a oblečena v neznámých bílých bavlněných šatech, které ukrývaly to nejhorší z fialových skvrn, zamířila jsem bosá za vůní vajíček, slaniny a čedaru.
Edward stál před ocelovými kamny, přendávajíc omeletu na světle modrý talíř přichystaný na lince. Vůně jídla mě ohromila. Cílila jsem se, jako bych dokázala sníst i talíř a pánev; zakručelo mi v břichu.
"Tady," řekl. Otočil se s úsměvem na tváři a položil talíř na stůl.
Posadila jsem se na jednu ze dvou kovových židlí a vrhnula se na horká vajíčka. Vůbec mě nezajímalo, že mě pálily v krku.
Posadil se naproti mně. "Dost často tě nekrmím."
Polkla jsem a připomněla mu, "Spala jsem. A tohle je mimochodem vážně dobré. Působivý na někoho, kdo nejí."
"Kanál o vaření," vysvětlil s mým oblíbeným pokřiveným úsměvem.
Ráda jsem ho takhle zase viděla, vypadal mnohem víc sám sebou.
"Odkud jsou ta vajíčka?"
"Požádal jsem někoho od úklidu, aby nám zásobovali kuchyni. A také je budu muset požádat, aby se nějak vypořádali s tím peřím…" řekl do ztracena, pohled upírající do prostoru nad mojí hlavou. Neodpověděla jsem, snažíc se vyvarovat vyřčení něčeho, co by ho opět mohlo rozrušit
Snědla jsem všechno, přestože udělal dost pro dva.
"Děkuju," řekla jsem mu. Naklonila jsem se přes stůl, abych ho políbila. Automaticky mě políbil nazpět, ale najednou ztuhl a odtáhl se.
Zaskřípala jsem zuby a otázka, na kterou jsem se mínila zeptat, vyšla ven znějící jako obvinění. "Dokud budeme tady, už se mě znovu nedotkneš, viď?"
Zaváhal, na půl se usmál a zvedl ruku, aby mě pohladil po tváři. Jeho prsty jemně klouzaly po mé kůži a já si nedokázala pomoct a opřela mu tvář do dlaně.
"Víš, že tohle nemyslím."
Povzdechl si a spustil ruku. "Vím. A máš pravdu." Odmlčel se, zvedajíc mírně bradu. Potom znovu promluvil s pevným přesvědčením. "Nebudu se s tebou milovat, dokud nebudeš změněna. Už ti nikdy znovu neublížím."















 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Jáký díl se vám líbí nejvíc?

Stmívání 16.4% (47)
Nový měsíc 7.7% (22)
Zatmění 12.2% (35)
Rozbřesk 56.8% (163)
Ani jedno jsem nečetla 3.8% (11)
co to je?????to neznám 3.1% (9)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama